CZXTRI – Winterman Extreme Triathlon 2020

Epilog….já (Pavel Mužíček) a Winterman…

Jakožto účastník Swissman 2014 (support Venci Franckeho) si vzpomínám, jak se v roce 2015 začal rýsovat první ročník extrémního ironmanu v Čechách s názvem Winterman. A stejně tak si pamatuji, že mě překvapil nízký počet účastníků na prvních dvou ročnících. Když jsem se začetl do propozic, pochopil jsem proč.

Plavání po tmě v ledové řece.

To vystavilo (mentální) stopku i mne.

O dva roky později se na závod přihlásil můj hodně dobrý kamarád a v té době i člen TTT Lukáš Pazdera. Já se vydal mu zafandit a dělal mu doprovod na prvních cca 20km běhu, následně si projel trať až na 33.km do Janova dolu – dál už jsem nemusel, protože jsem to coby Jablonečák znal.

Dojmy? Nezajímavá „rovinatá“ asfaltová pasáž 18. až 30.km běhu, to není nic pro mě. Respektive s tím má moje hlava problémy a „kouše“ se. Faktickým důvodem ale bylo to, že jsem se v roce 2009 po Ironman Klagenfurt (9:49h s maratónem za 3:52h) zařekl, že dalšího Ironmana nepůjdu, dokud si nebudu jistý, že zvládnu maratónský běh bez následných dlouhodobých zdravotních potíží…

Winterman mi ale v hlavě hlodal neustále, cíl na Ještědu je pro mě neskutečné lákadlo, jen se vypořádat s dvěma ale: plavání ve tmě a maratón….

Píše se začátek května 2020 a přichází Garmin běžecká výzva od Honzy Kavalíra, ok, zkusím to. Každoroční zimní problémy s pohybovým aparátem vždy s jarními měsíci odezní a já můžu zase začít běhat. Měsíční výzvu nakonec dokončím s 230 km a já si v této covid sezóně mlčky začínám myslet na Wintermana, na kterého jsou přihlášeni Míra s Kubou a další TTT váhají. V půlce června zvládám půlmaratón bez bolesti a v euforii a myšlenky na Wintermana se stupňují. Říkám si, že pokud to vydržím do konce srpna, tak tam v září pošlu přihlášku. Doma po běhu koukám na Heli a culím se na ni říkajíc, že ještě vydržet takhle běhat 3 měsíce a pak můžu zvolnit, slovo Winterman jsem nezmiňoval. Ona se culí taky, ale nechápe, proč se směji já. Já zas nechápu, proč se culí ona. Po chvíli to nevydrží a předá mi slavnostně Voucher na start Wintermana 2020 s obrázkem namalovaným od Emilky <3. Čumím jak puk. Tak tohle bude vážný, teď už nemůžu couvnout…

Červenec i srpen je tréninkově marný, zranění, nemoc, zranění, pořád něco. Už už jsem myslel na zrušení startu, nakonec mě pár delších běhů na konci srpna hodily zpátky do hry a já zase začal věřit, že bych to mohl zvládnout…

Na začátku září podnikám dlouho plánovaný tréninkový půlironman (v neděli v 6:15 ráno odjezd na Podolí, tam 1,9km ve venkovní 50ce, následně 100km s 1500 převýšením a hned po tom půlmaratón @5:08). Mise splněna, TT sebevědomí roste.

Týden před Czechmanem se mi Heli jen tak letmo zmíní, že se na Czechmana má brutal ochladit a že to je ideál počasí pro mě … chytám se příležitosti a o den později jsme s Petrem Kramosilem na startovce. Ze závodu se stal extrémní Czechman, takže ideální příprava na Wintermana :). Byl jsem připraven při nepřízni počasí absolvovat začátek WM cyklistiky v neoprenu :)…

Plavání…

Dopředu jsem si zakázal myšlenky na plaveckou část. Nejvíce mě uklidnil Petr Vabroušek v cíli Czechmana, kdy mi vyprávěl, že plavecká část Wintermana je nejkrásnější ze všech Ironmanů. Blikající světla za tmy. Tohle mě namotivovalo a uklidnilo, přestal jsem se bát…navíc jsem si řekl, že máknu a budu se držet kajaku před prvním plavcem…

COVID mění situaci a já se 2 dny před startem dozvídám, že nepoplavu v první vlně a tudíž mi moje strategie plavat za kajakem asi nevyjde :/. No…budu to brát sportovně a musím se s tím nějak poprat…

3:45 kolo mám v depu a potkávám Lukyho – jsem natěšenej jak malej Jarda, asi mám tyhle extrémy rád…a nejsem sám…

4:30 bedlivě zkoumám u startovní plošiny, jak vypadá osvětlení bojek, ze kterých mám největší strach. Není nic vidět, je mlha.

4:40 potkávám Lukyho a jeho support a po chvilkové diskuzi se všichni diví, že nemám neoprenové ponožky, reaguju na to, že no a? tak budu mít trochu zmrzlá chodidla. Sklidil jsem obdivný posměch.

4:55 zjišťuji, že jsem jediný závodník bez neoprenových ponožek. Tak to mě už trochu rozhodilo. Snažím se na to nemyslet a přesvědčit sám sebe, že to bude v pohodě.

5:02 jako poslední lezu pod stříkající vodu z Labe a jsem příjemně překvapený, že pocitově je voda teplá (14 voda vs 4 vzduch).

5:04 cpu se jako první na start poslední 5.vlny, abych co nejdříve doplaval lidi z předchozí vlny a neztratil kontakt se světýlky…

Začátek plavání je kupodivu příjemný a baví mě to, ty světýlka jsou fakt super, tohle nikde jinde asi nezažiješ….jen se bojím těch bójek – žádnou ale pořád nevidím, přemýšlím, jestli je vyndali nebo zapomněli osvětlit. Až po závodě jsem pochopil, že to bylo tím, že byla hustá mlha a já plaval na druhé straně řeky. Po 10min míjím první bójku a dostávám se k 3. vlně z 5. Už aspoň vím, že bójky blikají jinak, než závodníci :D. na 20. min mě opouští dobrý pocit, dostávám se zřejmě mezi druhou a třetí vlnu, nevidím ani bójky, ani kajaky, vlastně nevidím ani břeh, začíná mi být zima, což je dáno i tím , že moje tempo polevuje, častěji plavu na zádech nebo prsa, abych kontroloval, co se kolem mě děje. Hodně znejistím. Racionální uvažování je nějaké přimrzlé, převládají strach a úzkost, přesně to, čeho jsem se bál. Nikde nikdo, jen já uprostřed rychle tekoucí černé řeky a mírné peřeje mi nahání hrůzu. Nemám rád, když nemám svoje pohyby pod kontrolou. Představuji si, že vrazím do nějakého stromu, křoví, kamene, či bójky a ztratím vědomí / kontrolu nad svým tělem, přepadá mě panika, blbě se mi dýchá. Jsem vůbec na správné trase? Nejsem v nějakém slepém rameni? Hážu se na záda a zkouším se dechově uklidnit. Trochu to pomáhá, ale musím zpět na kraula, abych případně viděl bojky….

O pár temp později mě z negativních myšlenek zachraňuje nejprve blikající červené světlo jiného závodníka (schválně jsem se o něj otřel, abych získal lidský kontakt :D) a následně i kajakář upozorňující na silnější proud v levé části řeky. Zaplať pán Bůh za něj. Následně totiž zjišťuji, že je pořád přede mnou a začíná se mnou i komunikovat, s radostí mu odpovídám a ptám se, jak jsme daleko a jak to, že nevidím další závodníky. Odpovídá mi, ať se ho držím, že mě provede největším proudem a že jsme už na dostřel Děčína. Uf, neskutečně se mi ulevilo a poctivým tempem se začínám i zahřívat. Mind over body.

První most, druhý most, oheň. Jsem v T1, o něco později, než jsem předpokládal, ale jsem tam, celý a zdravý a plný elánu do dalších kilometrů. Vyběhnu jak laňka cca na 10. pozici (po zohlednění 4min záseku na startu si připisuji 5. nejlepší plavecký čas – 59:36) a stíhám reagovat i na Petra Šnábla (Lukyho support), že chodidla jsou i bez návleků úplně v pohodě 😊. Přebírá si mě můj support Vašek a asi i on je překvapenej, že jsem schopnej se sám svléknout i obléknout. Nakonec v depu trávím jen 7-8min (čekal jsem, že to bude horší), jen se ke konci začínám trochu klepat zimou, ale už se těším na kolo. V depu zapnout obě světla a hurá vstříc 180ti km.

Ponaučení z plavání:

vyzkoušet neoprenové ponožky (kvůli pocitu) a neoprenenový nákrčník (citelné podchlazení od krku)
vyplatil se nákup termo trička Brynje (min. pocitově)
vyplatil se nákup plaveckých čirých brýlí (viděl jsem luxusně)
vyplatil se nákup plavecké neoprenové čepice (+ jsem vzal špunty do uší, ale těžko říct, jestli byly k něčemu dobré)
příště startovat v první vlně s podobně zdatnými plavci, abych neplaval osamocen
příště tolik nepít tekutiny, pač v podchlazení se jich tělo beztak jenom zbavuje (musel jsem se vyčůrat ve 2/3 plavecké části)
kafe v 3:50 způsobilo chtíč na velkou ve 4:30 – všechno v pořádku
příště nevečeřet velkou pizzu ve 20h (facepalm)

Cyklistika…

¨
Začátek mě baví, jen mi je trochu zima na kolena, ale odsýpá to. Pořád je tma a já si říkám, že za světla by to tu mohlo být docela hezké…najednou jsem v Hřensku a potkávám support Lukyho Pazdery a přemýšlím, jestli je přede mnou nebo za mnou. Šlapu dál ve tmě a polykám první výškové metry, těsně před sebou vidím blikající světla, ale jedeme zhruba stejně rychle, nikam nespěchám, jedu si svoje comfortably hard.

Nahoře na prvním kopci se ptám Nikči, jestli je Lukyn přede mnou nebo za mnou, dostávám odpověď, že za mnou – to mě docela povzbudilo, musel jsem ho tedy někde předplavat. V následujícím stoupání na cca 30.km se za skupinou přede mou vytvořila kolona supporterských aut, která nemohla předjíždět. Okamžitě se mi vybavila Tour de France a já se vydal po stopě „odpadlíků“ a auta si postupně předjel, abych si docvakl „peloton“ 😊. Největší motivací mi bylo předjet zlatou support dodávku Lukyho a zamávat jim za jízdy … mávám na ně, ale oni mě vůbec neregistrují :D….dojíždím do cca 6ti členné skupiny přede mnou, kde se na mě směje Martin Opolecký a obratem mi vyčítá, kde se flákám, že jsem ho měl předplavat již v Labi. Odvětím mu, že ve vodě se závod nevyhrává a zařadím se před něho na třetí pozici. Následuje první sjezd a já jsem rázem na čele skupiny. Cyklistika mě začíná neskutečně bavit, je to pořád nahoru a dolu a není mi už zima. Tedy až na kolena, která jsou kvůli mlze a nízké teplotě ve vlhku a chladu. Začínají mě pobolívat kolena.

Doufám, že se vyjasní a problém se sám vyřeší. Bohužel, viditelnost mizivá, vlhkost 100%, bolí už obě kolena a každé šlápnutí je bolestivé, nejvíc po sjezdech bez šlapání. Píše se 40.km a já potřebuju strašně na malou. Michal Žoli mi poradí, ať to pustím normálně za jízdy. S tímto zkušenost mám, ale v letních triatlonech (kdy nemám na sobě tolik oblečení) a dlouhých sjezdech. Nechci ale ztratit balík, a tak to tam pustím. Bylo to nekonečný. Odneslo to pravé koleno a šlapací střed kola. Ale bylo mi taaaaak kraáááásněěě :D. Sjezd byl ale moc krátký, a tak jsem vykonával potřebu i po rovině a kluci mi odjeli. Byl jsem najednou sám, s bolavými koleny. Cyklo morálka mě začínala opouštět. Už mi to tak nechutnalo. Na cca 45.km mě předjel Luky Pazdera, měl o dost vyšší rychlost, tak jsem se ani nesnažil o akceleraci. Po chvíli se ale rychlosti vyrovnaly a já na horizontu ucítil příležitost. Šel jsem do stoje a rozjel to za ním. Povedlo se.

Navíc jsem se ve sjezdu dostal zase před něj. Takto se to opakovalo několik výjezdů a sjezdů, až jsme docvakli zase skupinu s Martinem. Byl jsem zase v euforii. Byl to cca 50-55.km. V jednom kratším stoupání mi ale zamrzl úsměv, když jsem měl pocit, že mi přestalo jet kolo. Jako by mi někdo brzdil. Mrknu na zadní kolo a vidím lehkou osmu. Vzpomenu si na mého kamaráda mechanika Michala Kohoutka, který mi 2 týdny před závodem upletl nové DT Swiss kola, kdy říkal, že si kola nejspíš sednou a bude třeba je doplést. Inu, otevírám přední i zadní brzdu, je to lepší, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mě zadní kolo brzdí ☹…kluci jsou pryč a já projíždím Českým Švýcarskem zcela osamocen. V cíli zjišťuji, že nebyl problém s kolem/ráfkem, ale že bylo celé kolo vyosené, tzn. nejspíš jsem nekvalitně upevnil kolo v zadní stavbě rychloupínákem a kolo se v nějaké zatáčce nebo přejetím díry pohnulo a začalo brzdit o aero brzdu. Povolení brzdy to vyřešilo. To, co vypadalo jako osma, byl ve skutečnosti jen pohyb pláště, nikoli ráfku. Nová kola jinak jela perfektně! (díky Michale!!!)

Na 60.km těsně před 20km No support zonou volám na Vaška, že potřebuju návleky na kolena a možná i zadní kolo, bohužel to už bylo pozdě a mě se nechtělo zastavovat. Risknul jsem to a jel jsem dál. Následující km psychicky hodně bolely. Blížil jsem se metě 90km a v hlavě mi rotovaly myšlenky typu: už nikdy nebudu jezdit nic delšího než ½ ironman. Proč se lidi dobrovolně trápí na tak dlouhých distancích? Proč tady vlastně jsem? Vůbec mi to nechutná, mám nafouklý břicho a už zase potřebuju na malou.

Začíná se ukazovat sluníčko a s tím roste i pozitivno v mé hlavě. A taky se mi zahřívají kolena. Na 90.km poprvé bez výčitek zastavuji u supportu a převlékám se do lehčí varianty a beru navíc vrstvu návleků, aby se prohřála kolena. Vašek i taťka mi kontrolují zadní kolo, ale zdá se vše v pořádku (bylo to jen v mé hlavě). Po cca 2min zastávce letím jak raketa a dostávám se zpátky do hry. Po chvíli míjím týmového parťáka Diederika, který přijel zafandit se synem Alexem, neskutečně energizující. Projíždím Mikulášovicemi, kde jsem v roce 1992 v 8 letech jel svůj první triatlon v životě, nostalgie mě nakopává ještě víc, moje tělo zase začíná normálně fungovat. Šluknovský výběžek mám úspěšně za sebou, ale začínám mít hlad a sladké věci už mi nevoní. Dal bych si řízek, nebo svíčkovkou se šesti. Na 120.km potkávám support a dávám jen vývar a umeocet a valím dál se slovy, že se uvidíme na 135. u dalších TTT – na chalupě u Kavalírů, kde očekávám velké hody a švédské stoly. Na 130. km v prudším stoupání už to nevydržím a poprvé zastavuji mimo support, abych si odskočil znovu na malou…trvalo to hodně dlouho 😊…

Zastávka u Kavalírů neproběhla v tak velkém stylu, jak jsem čekal. Sice tam na mě čekaly milé TTT tváře – Hanka, Honza, Janča, Simča, Herby a můj support Vašek, Martin a taťka, ale nečekaly tam na mě žádné mňamky, o kterých jsem snil v posledních 30 kilometrech, uf :D. Žadoním tedy alespoň o vývar. Vašek i Martin sprintují, aby minimalizovali moje časové ztráty. A mě napadá jen to, že to Vaška o pár hodin asi bude hodně bolet po těchto sprintech…

Otočil se vítr, fouká proti a mě začíná být zase trochu zima. Blíží se nejdelší 4km kopec s průměrem 5%, takový delší Vrané – Zvole, či kratší Řevničák. Pod kopcem vybalím mega zbraň – Salko od tchýně. Moje první zkušenost s touto dobrotou a musím vám říct – mňam. Kondenzované slazené mléko mi udělalo moc a moc dobře. Kopec jsem vylétl, ani jsem nemrkl… no, i když v horní pasáži, už mi moc do smíchu nebylo. Nahoře na kopci fandil Thomas Rudolf, tak toho jsem tady teda fakt nečekal. Milé. Následoval sjezd a bájná ostrá otočka do Kytlického údolí. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že už mě nic těžkého nečeká a že budu už jenom sjíždět do cíle. Inu, mýlil jsem se.

Přišla těžká mentální krize. Takové to, jak se ti chce spát, sežral bys vše, na co bys přišel, jen ne to, co máš u sebe, ale zároveň máš nafouklé břicho z aero pozice, chce se ti na malou a už nevíš, jak si sednout, aby se dalo aspoň trochu šlapat. Zkouším nakopávač od Nutrendu a Magnesko.

Po pár minutách se začínám cítit líp a pomalu se blížím T2…kolem 170.km v posledních stoupáních mi začínají brnět rty – tohle znám, to většinou nevěstí nic dobrého. Je to s nějvětší pravděpodobností hypoglykemie (nedostatek cukru), což nechápu, protože sladké nemůžu už ani vidět a celkově jsem měl nechutenství (později zjišťuji, že je to mimojiné tím, že mám mega nafouklé břicho).

Ponaučení z cyklistiky:

vyzkoušet/koupit neoprenové návleky na kolena a vylepšit návleky na tretry – obojí v mlze navlhlo a mrzlo
vyplatil se nákup hliníkových DT Swiss kol s nábami DT Swiss 350 Straightpull (díky Michale za tip!!!)
zkontrolovat upevnění zadního kola ve stavbě (facepalm)
popřemýšlet o zvýšení aero pozice nástavci, abych si tolik netlačil na břicho
vyzkoušet WM race belt a upravit tak, že bude na 3 vrstvách oblečení – tlačil mě při závodě na břicho, až jsem ho musel ke konci cyklistiky navlíknout přes krk a rameno
příště tolik nepít tekutiny, pač v podchlazení a zimě se jich tělo beztak jenom zbavuje (musel jsem se 2 vyčůrat)
udělat více vývaru (top)
nakoupit více Salka namísto gelů
sušenky jsou zbytečné, nebyl jsem schopný je jíst a ani mi nechutnaly
ochutnat toasty před závodem a vyvarovat se před závodem konzumací bílého pečiva (při prvním kousnutí do toustu se mi chtělo brečet, jak to bylo hnusné)
příště nevečeřet před závodem velkou pizzu ve 20h (facepalm)

Běh…

Příjezd do T2 byl euforický, čeká tam na mě Préza s Léňou, Oldou a Sofčou a Léňa mi skrze Vaška podává kvalitní espresso – mňam. Přesně tohle jsem potřeboval. Byl jsem svěží a těšil jsem se na běh. Opojný pocit nazout si po více než 6h kecky a narovnat se do vzpřímené polohy. Dokonce i první běžecké kroky byly příjemné, uvidíme co bude dál…

První kilometry krásně odsýpaly, a co víc, bavilo mě to … šlo se mi krásně. Nechápu, tyhle pocity na běhu neznám…tepy tam, kde bych je čekal (kolem 140), dokonce i do kopce se mi jde hezky. Nikam nespěchám a soustředím se na techniku (pánev dopředu, lopatky k sobě). Jen cítím stále trochu ty holá kolena a chlad, fouká nepříjemný vítr a teplota vzduchu je jen 6 stupňů. Škoda, že jsem nepřibalil ¾ kalhoty. Na 5.km potkávám poprvé Vaška, směju se na něj od ucha k uchu a hlásím, že průměrný pace je 5:10/km v terénu. A že jsem zvědavej, jak bude vypadat druhá a třetí desítka běhu. Vašek mě opouští a já se vydávám do poslední terenní pasáže po rozbahněné louce. Už mi ty nerovnosti začínají dost vadit, ještě že mám trailovky, které perfektně sedí a kopírují terén (Salomon Sense 3 Pro). Na 8.km se už natrvalo připojuje Vašek na kole a já se pořád cítím dobře. 10km za 53minut, nádhera. Na 11.km potkávám poprvé support vůz s Martinem a taťkou – všichni jsou překvapeni, jak živě vypadám. Táta má asi největší radost (koneckonců mě zná nejdéle 😊). Přichází první větší stoupání na hrad Lemberk. No, tohle prudké stoupání mi moc nechutná, pod vrcholem se připojuje Vašek a já cítím, jak mi tuhnou nohy, nejde to se znovu rozběhnout. Nahoře na louce vidím krávy a já si vzpomínám, že Daniela vyzvala závodníky udělat při závodě selfie s krávou – ok, optimální možnost se zastavit a odskočit na malou.

Zase močím neskutečně dlouho a u toho žvýkám toust – och, jaká to lahoda něco kousat (a slaného). Obnovují se mi životní funkce. Po 2min se znovu rozbíhám, několikrát prdnu a pocitově letím, nohy jsou zase svěží a ready to run. Taťka hlásí, že kousek přede mnou je Martin a že mu není dobře a jde pěšky. Během chvilky ho dobíhám a nabízím mu Salko, neodmítá, dáváme selfie a valím dál.

Přichází 16.km a mě se hýbou střeva, mile rád zastavuji a mezi stromy odhazuji přebytečnou zátěž. Paráda. Metabolismus jede na plné obrátky a tělo se zbavuje všech špatností z cyklistiky. Chudák Vašek odnesl nekonečné „křupání sněhu“, ale já byl spokojený. Na 18.km uhýbáme doleva na tu obávanou dlouho rovinu, předbíhá mě Šimon, letí jak raketa, blížím se metě pulmaratónu, druhá desítka za 56min čistého času (+2,5min malá & jídlo, +1min velká). 21,1km za 1h55 – tak to by šlo, teď to přichází to nejtěžší. Bohužel už došel vývar a já začínám cítit puchýře na prstech.

Na 23.km dělám klíčové rozhodnutí, měním boty – na Wintermana jsem koupil poprvé v životě o číslo větší boty, protože mi vždy po 1,5h běhu natečou nohy a začnu mít velké problémy s puchýři a nehty. Dávám další toust, zapíjím poprvé Colou a vyrážím dál. 4min zásek mi vůbec nevadí. Vyhlížím Jiřinu s Andy a malou Vikinkou, kteří příslíbili běžecký doprovod až do sedla Ještědu. Jiřina se připojuje a já s novým „kamarádem“ úplně ožívám.

Tempo už kleslo na 5:40-6:00/km, ale pořád běžím a kilometry utíkají. Vyprávím Jirkovi všechny zážitky a pomalu se blížím metě 30km. Už mi to tolik nechutná a přecházím na čistě gelovou stravu. Táta přivezl ze Stráže pod Ralskem hovězí vývar, paráda, dostávám do sebe „přírodní“ ionty a slanou stravu. O kilometr dál potřebuji zase na velkou 😊. Posílám Vaška do auta, aby si odpočinul a připravil na závěr, beru od něj vodu, gel a magnézko – Jiřina mi nadále dělá doprovod, povídáme si o politice, covidu, omezení a vůbec všem možným.

Běžím jak šnek, ale běžím, míjíme checkpoint na 32.km, zbývá posledních 10km, propočítávám, že při současné rychlosti 7:30/km bych mohl být v sedle za hodinu a následně cca 30min výšlap na Ještěd a pak už se jen zkulit dolů do cíle. Cítím levou achilovku a pravé koleno, radši se moc neodrážím a jen se tak šourám.

Na 33.km přichází nejtěžší hodně prudká pasáž. Není sice tak prudká jak cílový výlez na Ještěd, ale je to ještě hodně daleko do cíle a hlava tolik netáhne. Rychlost padá k 8:30/km. Tepovka kolem 125, nechápu. V tu chvíli mě ale předjíždí Kačka s Tomášem a o chvíli později i Prézův TTT karavan s Léňou, Sofinkou a Oldou a neskutečně fandí. Říkám si o další kafíčko, které mi o 500m dále podává Vašek – mňam, vychutnávám kofein, krátce pokecám a koukám po okolí – nějakej ten metr už jsme vystoupali, čekají nás finální serpentýny do sedla. Préza se na chvíli přidává, fotíme se.

Za chvíli se přidává Andy s Viki a jsem podporován celou Součkovic familií – TOP. Rychlost klesá, měřím, jestli je rychlejší běžet nebo jít pěšky – 8:50 vs 10:30 – vrátil jsem se tedy k „běhu“.

Do sedla se dostávám přesně za hodinu od checkpointu, pár minut před 17. hodinou. Vašek mi podává povinnou podvečerní výbavu – reflexní kšandy, blikačku a čelovku. Mám to tak blízko a přitom tak daleko. Přidává se ke mně poprvé i Vašek v běžeckém. Musí to vypadat komicky – já si cupitám svoje osmičkové tempo a Vašek vedle mě střídavě kluše a jde – neumí se trefit do mého tempa pochodu mrtvol 😊. Zkouším se začít odrážet a zatápět pod kotlem. Tepovka šla po dlouhé době přes 130. Krátké narovnání u skály a blížíme se k finále – z dálky vidím jásajícího taťku a navíc – přijel zafandit i můj mladší brácha. Jsem dojatej, připojuje se ke mně do nejtěžší skyrun pasáže pod lany lanovky. Kouknu nahoru a zatočí se mi hlava – ok, budu radši koukat pod nohy a začnu to tam posílat. Nohy fungují dobře, křeče na mě nejdou, ale stabilní taky moc nejsem.

Po chvíli uslyším známý alpský zvonec, mrknu nahoru – Diederik s Alexem. Jsme ve veliké euforii. Tento poslední segment měří jen 220m, ale překonává 113 výškových metrů, tady 50% stoupání – trvá mi to skoro 9minut.

Nahoře ještě stihnu poslední selfie s Vaškem a Ještědem a hurá na sestup.

Není to tak strašný, jak jsem se bál, na rozdíl od Velké Kunratické, tady stehna ještě docela poslouchají, jen si nezvrtnout kotník. Po chvíli jsme na asfaltu a valíme do cíle.

Cíl jsme proťali v čase 12:23:28.

Ponaučení z běhu:

dobré silné hořké kafe v druhém depu bylo TOP
mít přichystané i 3/4 kalhoty kvůli kolenům
dohodnout si hodně kamarádů jako doprovod na běžeckou část 🙂
mít dostatek vývaru i na běh
umeocet se opět osvědčil (neutralizace pH v trávicím traktu, díky čemuž jsem se nepřekyselil a mohl nadále konzumovat sladké gely, se kterými bych jinak měl problémy + metabolismus fungovat korektně – bohužel až na běhu)
koupě bot o jednu větší velikost (49) byl nejlepší kauf/nápad za celý závod – zachránilo mi to nehty, puchýře a i dobrý pocit z běhu v druhé polovině maratónu

Dream team – Winterman Muziczech crew (zleva taťka, Vašek Jánský, já, Martin Nassler):

Můj předzávodní cíl dokončit před západem Slunce jsem překonal cca o hodinu a půl. Jsem šťastný. Nejvíc jsem ale šťastný, že můžu chodit a fungovat a že mě běžecká část bavila.

Po chvíli si uvědomím, že na mě jde zase známé brnění rtů, jazyka a břicha – rychle si dávám šlehu čistého cukru a liju do sebe sladký čaj. Hypoglykemie je sviňa, ještě že už vím, jak s ní zatočit.

Čekám na Míru a oslavuju jeho finiš. Je šťastný stejně jako já. Běžel v euforii a moc si to užíval. Bylo to na něj krátký, chtěl víc km 😂. Jeho support Petr už v hlavě spřádal plány na WM21😈.

Kuba bojuje ještě na trati, bojoval celý den, hlavně na kole, moc si nevěřil, zejména kvůli prodělané viróze v předchozích týdnech. Nakonec to v sobě zlomil a běh si užil a do cíle přiběhl s Vojtou a Naty mega mega šťastný.