Gigathlon Czech Republic 2017 – Feel the Spirit – TTT Parta

TTT Parta

Partička triatlonových kamarádů vyznávající stejné životní hodnoty, hledající nové zážitky, výzvy a kamarády.

Gigathlon Czech Republic 2017 – Feel the Spirit

Je sobota 5:15 ráno a já snídám dvě vajíčka s houskou jako základ pro vytrvalostní masakr, který mě čeká. Koukám na ostatní závodníky, všichni jsou potichu, ještě jedním okem spí :)).
V půl sedmé již stojím na startu 2.ročníku českého Gigathlonu. Jsem nesmírně spokojený, protože predikovaných 8 stupňů s deštěm se nekoná, takže pláštěnku můžu nechat v zadní kapse od dresu.


Vedle sebe mám Ramona Krebse, loňského vítěze české i švýcarské verze Gigathlonu (na té české mi nadělil 1h 18min a druhému Odrovi Teplému 1h17min), a opravdu se těším, jak celý víkend dopadne. Vím moc dobře, že nemá cenu představovat si celou vzdálenost (stejně jako při Ironmanu), takže hezky disciplínu po disciplíně až k cílové pásce.
Největší respekt mám z inline bruslí na mokru, naštěstí pro mě došlo vzhledem k počasí ke zkrácení prvního dne z 31km na 22km – moje trápení nebude trvat tak dlouho. Ne, že bych je tak neuměl, ale bylo mi líto investovat peníze do lepšího materiálu a většina půjčoven mě odmítla kvůli mým ploutvím (vel. 48).


První den na mě čekalo silničních 91km s hromadným startem, následovalo 3km plavání (pro triatlon tolik netypicky na neprvním místě), 17km krosový běh, 22km inline brusle a na závěr 53km bajkovačka. Moje očekávání nebylo žádné, moc jsem o tom nemluvil, ale 5 dní před startem jsem od dcerky chytil střevní virózu, takže jsem byl až do čtvrtka na dietě. Slíbil jsem tedy manželce Heli, že když to nepůjde, nebudu pokoušet zdraví a zabalím to.
Ale ono to šlo, a překvapivě hodně dobře. Díky “očistě” a následné dietě pár kg dole v kombinaci s vynuceným odpočinkem zapůsobilo zřejmě docela blahodárně – ale dobrovolně to teda podstupovat znovu nehodlám :D.
Ještě během úvodní cyklistiky posílám Heli uklidňující zprávy, že jsem ok a baví mě to.

První hodina výkonu a tachometr ukazuje neskutečných 39,2km. Bylo to sice převážně z kopce, ale i tak. První skupina se vykrystalizovala již po prvním kopci od Olšiny a zůstalo nás tam 14, z toho 3 Single man (já, Ramon Krebs a Benji Beglinger) a 1 Single woman (Eva Hurlimann). Sice se na mě směrem do kopce jelo nekomfortně rychle, ale říkal jsem si, že z krátkého diskomfortu můžu v rovinatých pasážích hodně vytěžit – a taky že jo…a navíc si začínám uvědomovat, že jedu o bednu a každým kilometrem se vzdalujeme soupeřům za námi.

Druhá hodina výkonu a máme necelých 77km. O tempo první skupiny se celou dobu staral Honza Truhlář z týmu Foxconn (JUSDA Fast Horses) na svém časovkářském speciálu s diskovým kolem. Jel krásné konstantní svižné tempo a na čele se mu líbilo, takže ani nechtěl nijak střídat.


Z Vyššího Brodu začalo prudší stoupání na Lipno a ke slovu se dostal Ramon. Peloton se začal natahovat, Ramon, Honza, já. Zjišťuji, že už je nás jen 8. Kopec přituhuje, Ramon nepolevuje, vzniká díra. Na Ramona se docvaknou 3 modré čepičky (Team of 5), já na Honzu hulákám, že je na rovině dojedeme. No, mýlil jsem se – kluci vycítili příležitost a okamžitě začali točit. Já se schovával za Honzu a mentálně se připravoval na zbytek dne. Zbylí dva členové byli rádi, že jsou rádi.
Ramon a spol. si tak do prvního depa přivezli náskok cca 4min v čase 2:24h. Posledních 10km už mi do smíchu moc nebylo, ale přišlo mi lepší udržet se v háku, než se plahočit sám. Přeci jen následuje moje nejsilnější disciplína v podobě plavání, u které si můžu odpočinout.

A taky že jo. Během prvního 1,5km okruhu stahuji 4min náskok a dostávám se virtuálně do čela závodu Single man. V depu mám náskok 2min, jím toust, zapíjím vývarem od tchýně a chystým se na běžecký půlmaratón.

Heli mi ještě ustaraně vykládá, že si všichni myslí, že jsem to přepálil (90km kolo průměr 37,7 na začátek dvoudenního klání), ale já vím, že mám za sebou dvě nejsilnější disciplíny a začnu se propadat pořadím. A hlavně mě to na tom kole neskutečně bavilo…
Ještě k plavání – nebylo to tak růžové, jak to popisuji – po sérii křečí ve vodě (typické pro Gigathlon s plavání na neprvní pozici), která je způsovená chladnější vodou a rozehřátým svalstvem z kola (a zároveň zakyseleným svalstvem) jsem v depu trochu dezorientovaný a chvíli mi trvá, než se odhodlám opustit pěstounskou péči :).

Ramon se tak dostal přede mě a rychle se mi na začátku běhu vzdaluje. Běh nakonec nebyl tak strašný a končím jej s průměrem 5:10/km, což vzhledem k terénu není na mě zase tak tragický. Ramon mi nadělil 23min, to už docela tragické je :D. 19 min na běhu, 4 min v depu.

A teď ty proklaté inlajny. Překvapivě drží na mokru, nijak neustřelují, ale dle očekávání vůbec nejedou. Tajně jsem doufal, že soupeři na mokru budou jezdit pomalu, jak jim to bude klouzat, ale byl to velký omyl. Od všech soupeřů kolem mě jsem dostal 15 minut, od Ramona dokonce propastných 23 minut. Všichni mě předjížděli, přestože jsem dřel, aby mi to aspoň trochu jelo – nejelo. Průměr 18km/h hovoří za vše. Ušetřil jsem litr za půjčení, ale mentálně jsem se totálně vytrápil. V cíli mě hlasitě vítá manželka, šťastná, že jsem se nevysekal, a marně se snaží pochopit můj nešťastný výraz.
Houska, bujón, banán a jdu doklepnout první den. Vyrážím hbitě za dvěma Team of 5, ale zjišťuji, že moje nohy po nadměrném úsilí na bruslích stagnují. Trápím se. Ze zoufalství mě dostává až přibližující se Team of 5 – Martin Malík z týmu Miska s vodou. Zavěsil jsem se za jeho zadní kolo doufajíc, že se moje tělo vzpamatuje. Nafouklé břicho, déšť, stříkající voda do obličeje a kožené nohy. Prostě lahůdka na závěr prvního dne. Trpím jak zvíře na asfaltové rovině podél Schwarzenberského kanálu, ale jakmile vjíždíme do terénu, ožívám.
Díky Martinovi jsem dojel v slušném tempu až na Olšinu, zjišťuji, že bajk na silnici mi fakt nevoní, potřebuji pořádný terén, abych se dostal do správného bajkovacího varu.

První den je za mnou, jsem v cíli překvapivě brzy (8h33min) na druhém místě. Ramon má náskok necelých 54min a vřele se na mě usmívá :). Teď přichází fáze doplnění kalorií a co nejrychlejší regenerace do druhého dne. Zázemí na Olšině je prvotřídní, stejně jako místní kuchyně, takže si konzumujeme jak prasata v žitě a žaludek jede na plné obrátky. Tohle jsou vlastně ty nejhezčí chvíle na celém Gigathlonu, když už má člověk odsportováno a spolu s ostatními diskutuje, polemizuje, sdílí zážitky.

Hodně klábosím s naší TTT štafetou, pro kterou to byla Giga premiéra. Honza Liška s nedostatkem spánku (2měsíční dcerka v kombinaci s keto dietou) absolvuje silničku na čele druhého balíku a přiváží na průběžném 6.místě mezi týmy. Nejmladší členka Téček Péťa Váchová plave svoji nejdelší štaci v životě. Peťa bojuje hlavně s mizernou viditelností (mlžný opar v kombinaci s tmavými plaveckými brejličkami způsobí nejednu paniku při hledání malé žluté bójky), ale nakonec hrdě předává Zuzce Kabátové na běh (kterou jsme draftovali ze ZajKo teamu. Pro ni to byl první víkend v životě bez dcerky Viki (taťko Vítku děkujeme za hlídání!!!) a i přes deštivé počasí si užívá šumavskou přírodu. Čtvrtý na řadě je Vítek Linke, který má naprosto totožné problémy jako já (maličké 84mm brusle, které vůbec, ale vůbec oproti soupeřům nejedou). Přesto bojuje jak lev a dokončuje v totožném čase jako já. Natěšený Lukáš Marcol přebírá čip a uhání do rozbahněné šumavské krajiny. Je to technik specialista, pro něho bohužel byla převážná část po zpevněných cestách, takže nemohl naplno projevit svůj bajkový um. TTT Team of 5 nakonec přiváží na průběžném 12.místě.

Neděle – Relax Sunday


V noci mě budí bolavé koleno, ráno se dokulhávám na snídani v 6:15. Opakuji stejný scénář ze soboty, který mi naprosto vyhovoval. Po sobotní bruslařské frustraci jdu do rizika a půjčuji si speed brusle (3x125mm kolečka a bezkotníčkové boty), po snídani ještě zkouším v dešti projet, jak to na mokru drží. A drží úplně stejně, jak ty moje sjetý fitnessky, super, mám z toho radost a na brusle se fakt těším.
Začíná se plaváním na 1km. Startuji v 7:54 (Gundersenovou metodou), všichni, co měli ztrátu více něž hodinu, vyráželi hromadně v 8:00. Kousek za mnou, 21 a 23 minut, jsou za mnou dva soupeři – Francouz Nicolas Violland a Švýcar Benji Berlinger, ještě to bude zajímavé.

Opět jsem zaplaval nejrychlejší plavecký čas (napříč všemi kategoriemi), ale vzhledem k délce zatížení (15 minut) to nemá na celkový výsledek téměř žádný vliv. Venku prší, oblékám všechno oblečení včetně zimních rukavic a vyrážím v pláštěnce vstříc 54km silničním kilometrů do vojenského prostoru Boletice. Déšť zesiluje a já jedu pořád osamoceně, nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Přichází slibovaní 12% utahováky. Na 30.km mě dojíždí Honza Truhlář, tentokrát již na nomrmální silniččce, chvíli se snažím držet, ale v prudkých pasážích na něj nemám, stehna mám na šrot a snažím se je šetřit na další tři disciplíny. Pořád prší a já z té zimy potřebuji na malou. Čekám na vhodný sjezd, který přichází na 40.km a já si za jízdy užívám ten slastný moment malého vítězství, kdy si závodník zvládne ulevit, aniž by musel zastavovat. Naučil jsem se to vloni na Krkonošmanovi a vypiloval na loňském Gigathlonu :).

 

Baštím namazanou housku se šunkou a sýrem, mňam, a přijíždím stále osamocen do depa, kde mě již s nadšením vítá celá rodinka (supporterka Heli, Emilka i tchýně Helča) – je to krásný pocit. Všichni se ke mě sesypali, jak k rockové hvězdě, a čekají, co jim budu vyprávět :). Respektive hlavně všichni čekají, co předvedu na těch inlajnech. Honza Plachý opakuje, že si držím druhé místo a že jsem nejrychlejší Čech. Přibíhá Matěj Krupka z inlinespeed.cz a dává mi poslední instrukce (“hlavně běž hodně do kolen, budeš mít lepší stabilitu a budeš rychlejší”). Tak jo, jdu na to.

Odjížím z Nové Pece a teprve přijíždí hlavní groupa ze startujících v 8:00, včetně Benji a Nicolase, což znamená, že si držím minimálně svůj ranní náskok 6minut. Přichází první kritický sjezd do zatáčky, který na začátku radši sbíhám po trávě vedle cesty a už to rychle pouštím. Nabírám rychlost a garmin ukazuje 40 km/h – jupíííí (včerejší maximálka 32 km/h). Nikdo mě nedojíždí, jedu si svoje tempo a hlídám si balanc a techniku. Před otočkou proti mě jede specialista Matěj Krupka, který se mnou vyjížděl, což znamená, že nejedu tak špatně. Otáčím 8,5km za 22minut. Po obrátce mě předjíždí hodně dobře vypadající (myslím inlajnově) holčina a jedu ji v háku – zažívám neskutečný pocit radosti, ze zlepšení a rychlosti. Dokonce ji střídám. Euforie. Do cíle dojíždíme spolu a já rozdávám úsměvy na všechny strany. 17km za 45 minut. Ramon mi nadělil jen 2minuty. Benji s Nicolasem jen minutu. Pořád mám na druhém místě náskok 20min z prvního dne. Loučím se s Emilkou i Helčou a valím na předposlední discplínu – 24km MTB.

Valná část kopírovala sobotu, takže jsem víceméně věděl, co mě čeká. Přesto mi začal hodně klesat výkon. Za prvé přestalo pršet – zvýšení teploty znamenalo větší pocení a moji dehydrataci, během hodiny na kole jsem vypil 1,5l tekutin, za druhé na mě přicházel hlaďák – tento problém vyřešila další houska s tyčinkou Powerbar :). Ožívám opět až v bahnité technické pasáži a vyhlížím cíl. Původně avizovaných 20km se nějak natahuje a mě mentálně dochází. Naštěstí potkávám běžce, takže tuším, že jsem blízko.

Přichází závěrečná disciplína a já už vím, že druhém místo mi soupeři nevezmou – leda bych nebyl schopný vůbec běžet. Pro jistotu beru jeden Ibalgin na pobolívající koleno. Dle dohody se mnou běží moje Helenka. V krásně svítivých TTT tričkách běžíme vstříc posledním kilometrům. Dolů a po rovině je to jakžtakž dobrý, ale do kopce už se nohám nechce. Vycupital jsem první stoupání a hodně mluvím na Heli, abych nemyslel na svoje bolesti. Přichází seběh a trochu jí utíkám, což rozhodně nechci, pač se těším na společné proběhnutí do cíle. Tak elegantně vtipkuji a chvíli běžím pozpátku. Jojo, machýrek :D. Křeč jsem naštěstí u tohohle manévru nedostal. Zdoláváme druhé stoupání a mě odchází úsměv ze rtů. Zvyšuje se bolest puchýře na levém palci a znatelně mě dochází. Na rovině tam posílám jediný gel za celý závod a vyhlížím cíl. Mám 8km a je mi jasný, že to bude delší – propadám panice a koukám, kde bych si ustlal. Soupeři naštěstí nikde. Heli mě motivuje do posledních metrů, ale i ona toho má plné zuby. Naštěstí uhýbáme z toho protivného asfaltu (protivného proto, protože se člověk jakoby nudí a může tak rozvíjet nesmyslné myšlenky) a já chytám druhý dech. 9,5km a stále není vidět ta prokletá Olšina. A hle, mezi valníky prosvítá voda, která je blíž, než jsme doufali. Rozsvítili se nám oběma oči a vítězoslavně si plácáme. Zbývá posledních pár set metrů. Pamatuji si každý krok. Bylo to hodně intenzivní. V cílové rovince mě s jásotem vítá Emilka s tchýní, chytáme se za ruce a probíháme společně do cíle. Beru si Emilku do náručí a dávám ji hubana. Je na ní moc hlučno, tak jde za babí. Heli mi skáče kolem krku a intenzivně mačká, do uší hraje We will Rock you od Queen a mě naskakuje husí kůže. Opravdu jsem to dokázal. Jsem celkové druhý a nejrychlejší Čech na extrémním dvoudenním závodě Gigathlon Czech republic 2017.
Celkový čas 14:01:20.

No a teď už přichází jen ty krásné chvíle – gratulace, masáž, jídlo, pití, uvolněné. A na vyhlášení jako bonus přišlo to, o čem jsem celý víkend snil. Voucher na Gigathlon Switzerland 2018. Konečně vezmu Heli do Švýcarska, ještě tam nebyla a vždycky tam chtěla. A já mám o motivaci na rok 2018 postaráno. Čeká mě mega běžecko-cyklistická darda s alspkým převýšením.

Díky moc všem za fandění, podporu. Díky týmu kolem Honzy Plachého v čele s ředitelem závodu Martinem Kukačkou za nadstandardní organizaci a bezchybné značení tras. Díky stovce dobrovolníků za pozitivní atmosféru v průběhu celého deštivého víkendu. Díky soupeřům a kamarádům na trati za vytvoření té správné Gigathlon family. Díky manželce Helče, že mi trpí tyhle moje vytrvalostní úchylky a za skvělý servis a support před, během i po závodě. Děkuji celé TTT partě, že mi držela palce a na dálku fandila (na skupinovém Whatsapp chatu, do kterého jsem během závodu aktivně přispíval :D).

A když jsme u těch Téček – náš tým si neděli taktéž nadmíru užil. Péťa si ráno odplavala kiláček v dobré viditelnosti a s úsměvem v 3. nejrychlejším čase!!! (v sobotu 16. čas).

Honzovi pak na silničce brutálně došly cukry, že nemohl otočit nohama. Do cíle se dostal s vypětím všech sil. Vítek si inlajny užil daleko více než v sobotu a natolik se mu zalíbily, že začal vymýšlet, kdy na ně zase vyrazí :). Lukáš si na bajku jednou i ustlal a přijel zabahněný od hlavy až k patě, ale s úsměvem od ucha k uchu :). A naše gazela Zuzka – ta si záverečný běh vychutnala ve velkém stylu a společně se s týmem v cíli radovali z 13.místa z 27 štafet.
Celkový čas 14:54:10.

Podrobné výsledky zde.

Oficiální video ze závodu:

Už teď se těším, jakou lokalitou nás Honza Plachý překvapí v roce 2018. Jaké bude pořadí disciplín a jak budou tratě dlouhé a atraktivní. Už jsem se s ním o tom bavil a ve hře jsou prý 2 oblasti. Spuštění přihlášek prý již brzy – Gigathlon Czech Republic 2018 – počítej se mnou!

1 Comment

  1. Marek Kožnar

    30/09/2017 at 12:02

    Drsný závod, gratuluju!

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

© 2018 TTT Parta

Theme by Anders NorenUp ↑